Špacír 2007 aneb jeden Plazúň sa mosí vykecat:)
Bylo to ve vlaku na cestě ze Vsetína, když jsem ze svého batohu (jenž byl pokrytý tak tučnou vrstvou beskydského bláta, že by se ho ani ten nejchudší zloděj nedotkl) vytáhnul mapu. Obyčejnou černobíle ofocenou mapu. Pro mnoho lidí by takový kus papíru znamenal jen jakési klikyháky, pár světaznalých by v ní jistě našlo i nějaké ty názvy vesnic a kopců, ale pro mě to bylo něco úplně jiného. Bylo to jako bych otevřel knihu plnou příběhů. Příběhů radostných i bolestných, dlouhých i krátkých, splněných i nesplněných.. Při pohledu na ni jsem zavzpomínal na krásné svítání na Makytě, teplou a povzbuzující kyselici na Kohútce…i na tu blátivou cestu do Makovského průsmyku. Co špacírník – to originální příběh. Já bych se chtěl o ten svůj podělit – aspoň sám se sebou, protože by byla velká škoda, aby byl takový krásný zážitek zaznamenán jen v mé děravé hlavě;o) Ale měl bych asi začít od začátku. Takže..
Narodil jsem se…ehmm…ne, zas tak od začátku asi nemusím. Tak jinak. O Špacíru jsem se dozvěděl od jedné skautské cérky z Valašska asi před třemi lety, ale od té doby se vždy v onom aktuálním období, na počátku května, začaly dít takové ty stráášně důležité věci, kterým nejde utéct..ani do Beskyd. A ani letos to nebyla výjimka. I když jsem o Špacíru věděl, nesehnal jsem nikoho do tandemu a neodvažoval jsem se jet sám. Takže to opět vypadalo bledě a já se smiřoval s tím, že se místo „zdravé procházky po kopečkách“ budu šrotit na zkoušky. Avšak ruka osudu tomu chtěla jinak a já v neděli před Špacírem zjistil, že mám parťáka vyhecovaného dát tu stovku za každou cenu. Toš po jakés takés složité komunikaci jsme sa nakonec domluvili a já druhého května slavnostně odesílal svůj první vyplněný formulář ze špacírovského webu:) A potom??? Potom přišla (ne)důsledná příprava-co vzít a co ne? Přečetl jsem si info na webu a už volal domů, aby mi na kolej do Prahy poslali pláštěnku, gatě, pořádnů baterku a další specialitky, které na koleji moc nevyužiju..no a ve čtvrtek večer už jsem měl snad vše potřebné u sebe. Skoro vše – ještě nakoupit nějaký ten proviant – tatranky, čokolády, musli tyčinky.. Pak už zbývalo se jen pořádně vyspat – což je na kolejích dosti velký problém(jak mnozí ví:), ale jakž takž to šlo a v pátek po práci už jsem pádil vlakem 17.07 na Vsetín.
Již ve vlaku někde za Pardubicama jsem uslyšel z kupé vedle slovo „Špacír“ – což mě dost udivilo. Domníval jsem se, že mimo moravských bláznů se na tu jednodenní procházku nikdo jiný nevydá, avšak vypadalo to, že opak je pravdou a Špacír nebude jen tak obyčejná akce pro pár domorodých obyvatel Vsetína;o) Rozhodl jsem se nabrat sil a začal přemýšlet – se zavřenýma očima, samozřejmě:) a to až téměř do Vsetína.
Na nádraží už mě čekal Motor, se kterým jsem hodlal strávit následující den na romantické procházce:) Kdybych nevěděl, že půjde v maskáčovém, tak bych se lekl a myslel si, že jde o člena commandos. Těch velkých kanad si nešlo nevšimnout a v tu chvíli jsem si se svými teniskami připadal méněcenný. Motor mě však uvítal s úsměvem a já mu ho opětoval a řekl, že tu stovku v klídku dáme. Oba jsme souhlasně pokývali hlavou (jak se to dělává, když se jde do neznáma a nezbývá než doufat:) Zlepšila se nám tím nálada a vyrazili jsme do klubovny. Tam jsem se upsal na listinu účastníků a provedl další formality. Nakonec jsme si s Motorem zabrali místo v koutku jedné z kluboven a začali chystat potřebné věci. Z kabely jsem si vytáhl menší batůžek a začal do něj skládat věci – asi nejhorší část Špacíru. Co si vzít? Aby batoh nebyl moc těžký a zároveň, abych se pak v půli cesty neproklínal za to, že sice nesu o pár kilo míň, ale zrovna tu nejdůležitější věc nemám. Toť úkol hodný zkušeného – proto jsem se obrátil na neznámou postavu vedle mě. Byl o něco starší a dozvěděl jsem se, že už “pár“ Špacírů šel, takže jsem vybral toho pravého. „Boty? No, tady moje sestra měla loni goráče, ale v půlce se jí rozpadly, takže to nedošla kvůli botům. Letos si bere dvoje, že?“ dořekl a obrátil se na dívku, která stála vedle něj. Ta přikývla a já hlasitě polknul při pohledu na mé tenisky za 650 korun. Ehm…no a tak jsem mu ukázal mé tenisky a polopohory a zeptal se, co navrhuje. Poradil, ať si vezmu to, co mám víc rozchozené a v čem mám pohodlí. A tak jsem se rozhodl pro tenisky:) Dál jsem si dal do batohu 1,5litru vody, 5 párů tlustých ponožek, sladké energy zásoby, na sebe mikinu, tenkou bundu proti dešti, šátek na hlavu a baterku do ruky. Ok. Byl jsem připraven. V tu chvíli jsem se podíval na Motora, jeho polokrosnu a zeptal se, kde má batoh, se kterým půjde. Ukázal před sebe. Hledal jsem v jeho mimice nějakou známku úsměvu, jako že jde jen o vtip, ale když se i všichni kolem otočili a podívali se udiveně na jeho krosnu, pochopil jsem, že nežertuje. Posunul jsem se k jeho zavazadlu a zvednul ho…málem mě převážil díky své nečekané hmotnosti. Dobrých deset kilo měl. „A to vše, co je uvnitř budeš potřebovat?“ otázal jsem se ho nevěřícně a ještě nevěřícněji jsem na něj hleděl, když řekl, že jo! Okamžitě jsem ho nutil to vše vybalit, ale on odmítal. Vše prý bude potřebovat. Zjišťoval jsem, co tam má – nějaké tatranky, 3litry pití, náhradní boty….28 párů tlustých ponožek…!!!!!! ANO !!!! Přesně tak. No, myslím, že jsem našel kámen úrazu. Pomalu, v klídku – jako lékař v psychiatrické léčebně – jsem se ho zeptal, na co má těch 28 párů. On hned vyhrkl, že je bude potřebovat, že je to jeho tajná zbraň – jinak, že to nedá. Hmmm..zamyslel jsem se. Ještě jednou jsem ho zkusil přesvědčit, aby něco ubral, ale byl neoblomný. Bude to mít chlapec těžké, pomyslel jsem si…a měl. Sledujíc jeho a můj batoh, rozhodl jsem se nakonec vzít i mé pohory a dokonce i pláštěnku!!! Což můj batoh snášel dost odmítavě, ale nakonec podlehl a já ho zapnul:) Pak už zbývalo jen vyslechnout pár základních informací – včetně velmi povedené Komárovy předělávky špacírovského průvodce:), zapsat si pár telefonních čísel na horskou službu – to jsem radši udělal (šak Scarabák, ne?:) a ještě opsat odjezdy autobusů z míst podél trasy špacíru – to mi připadlo zcela zbytečné, a tak jsem to neřešil – má první chyba. Později jsem toho litoval. Ale to až o pár desítek kilometrů dál. Během této informační chvilky kolovala špacírovská slivovica, takže základ byl dobrý. Po půl 12 jsme se všichni shromáždili před klubovnou a šli na místo startu. Tam kolovala špacírovská tekutina ještě jednou a když se čas nachýlil, kdosi z davu zařval TEĎ nebo FČÍL..a šlo sa. Žádné velké drahoty – odpočet či startovní pistole – takové lidové zahájení:) A tak jsem se nadechl a udělal první krok směrem na Vsetín. Ano, na Vsetín. To zní dosti podivně, že? Ono, jako my jsme už byli na Vsetíně, ale šel se 100km okruh ze Vsetína do Vsetína, takže tak pro ty co neví a co si říkají – proč se ti hlupáci vzdalovali od cíle už od začátku;o)
Letos se šel směr Ústí – Filka – Makyta… Baterky jsme rožli v lesíku nad vesničkou Ústí a šinuli si to ďábelským tempem na takový „kopeček“ jménem Filka. Od začátku jsme se s Motorem snažili být vepředu s vedoucí skupinou a využít tak závětří a zkušené tempo těch, kteří zde jistě nebyli poprvé. Hlavní úkol této části byl – neztratit se! Šlo se sice po turistických značkách, ale přece jenom tma dělá divy a i zkušený stopař se může zajít pár kilometrů navíc. Což se mi teda moc nechtělo, a tak jsem zvolil vynikající strategii – dokud budou špacírníci přede mnou i za mnou, tak jdem jistě dobře:) Tolik lidí přece nemůže zabloudit (později jsem se dověděl, že může, ale to až později;o) První hodinka utekla dost rychle, a tak jsem měl dobrý pocit, že se dožijeme svítání:) Kecali jsme s Motorem, abychom zabili čas, protože kochání přírody nám znemožňoval slabý svit baterky a slunce (které ne a ne vyjít:). Taky jsme se po cestě bavili s kolegy Špacírníky, které jsme předcházeli, či naopak, kterými jsme byli předcházeni. Musím přiznat, že těch druhých moc nebylo, zatím.. No a když jsme si tak hezky povídali a povídali a sledovali jen skupinku před námi, nastala chvíle kdy jsme měli pravidlo „Důvěřuj, ale prověřuj“ poznat na vlastní kůži. Skupinka před námi nějak zpomalovala až zastavila úplně. Důvodem byla močopauza. A tak jsme se hrdě dostali do čela Špacíru. Avšak fiktivního. Procházeje kolem močovníku jsme zaslechli něco o tom, že jdem možná špatně. Nebrali jsme to vážně, šli dál a hledali značku, abychom se přece jenom ujistili, že si z nás jen dělají srandu. Pro jistotu jsme se ještě otočili a zjistili, že průvod světlušek za náma nějak zmizel. Vysvětlili jsme si to naším ďábelským tempem a neohroženě se vydali dál ještě svižnějším krokem. Asi po půl kilometru prudkého sešupu dolů jsme se dostali na mýtinu. A značka? Nikde. A hups. Takticky jsme počkali na tu skupinku za náma a zeptali se, kdy naposledy viděli značku. Odpověď byla strašná – tam nahoře asi kilák – ještě před tím sešupem!!! A do háje. Nikomu se nechtělo věřit, že bychom sešli z cesty, a tak jsme hledali na palouku tu spásonosnou značku. Nic. Pak někdo dokonce volal mobilem a sděloval pozici a kam máme jít z toho palouku – prostě jsme nasadili všechno – i techniku:) Nakonec jeden týpek zavelel, přešel palouk a najednou se objevila lesní cesta. Bez značky, samozřejmě. Ale evidentně je to nezajímalo a špacírovali si to dál. Nebyl jsem z toho nadšený neboť mé zkušenosti ze Scarabáckých táborů (kde jsme se naztráceli až až;o) mi říkaly, že tudy cesta nevede. Zastavil jsem se a rozhodně navrhl, abychom se vrátili k poslední značce, že bychom si jinak zašli ještě víc a že maximálně narazíme na skupinku, co je za náma. I přes tu tmu jsem zpozoroval znechucené výrazy, které značily, že všem došlo, co se stalo. Ztratili jsme se. O pár pikosekund později se ozvalo klení s výrazy jež by se nedaly interpretovat ani na školení dláždičů. O chvilku později jsem učinil první krok směrem zpět. Vidina toho, že jsme ztratili vcelku dobrý náskok mi navozovala pochmurnou náladu, ale stále jsem doufal, že se před námi objeví nějaká skupinka a nám se oddechne. Prudký kopec, který jsme tak zběsile slezli se přibližoval, já ztrácel naději, ale negativní emoce mi dodávali sílu, a tak jsem zrychloval, abych věděl, jak na tom skutečně jsme. Na vrcholu toho „kopečku“, který jsme zlezli navíc a ještě k tomu dvakrát, se opodál objevila kolona světelných bodů. Uffff. Oddechl jsem si a počkal na ostatní. Ještě že tak. Mohlo to být i horší. O kousek dál jsme mohli proklít rozcestí, které se nám podařilo minout, a pak už nám zbývalo jen přidat do kroku a dohnat ztracené kilometry. S první blbostí za sebou jsem si řekl, že po druhé už se nachytat nenechám. Je krásné dávat si taková nereálná předsevzetí..
Na Filku jsme dorazili ve dvě ráno…a první jsme opravdu nebyli. Dali jsme si tatranku na povzbuzení a už už jsem chtěl vyrazit, když mě Motor oznámil, že si ještě přezuje ponožky. Posečkal jsem a sledoval lidi kolem. Asi po pěti minutách jsem netrpělivě zkontroloval Motora. Pohled na něj vyvolal šok. Obě boty měl vyzuté a na levou nohu si nasazoval už TŘETÍ tlustou ponožku!!! Trošku nechápavě jsem se podíval, a pak pochopil, proč těch 28 párů:) Motor vycítil můj pohled a hned zareagoval, že v těch kanadách by bez tolika ponožek umřel a že to má už vychytané, že je všechno pohodě a klídku. Jen jsem se pousmál a počkal až bude připraven. Z Filky jsme znovu vyrazili rychlým tempem a chtěli se dostat na Makytu do svítání. Po krátkém úseku jsme se dostali na Radošov a z tama pokračovali po červené značce. Vše se zdálo být v pořádku, opět jsme se připojili k jedné rychlé skupině zkušených borců. Stále byla tma a my jsme střídali baterky, případně se připarazitovali těsně za osobu baterku nesoucí, čímž však byla znemožněna pravidelná kontrola značek. A přišlo to, co jsem nechtěl. Opět. Zazdálo se mi, že nalevo od cesty, po které jsme šli je nějaký světlý úsek, jenž by mohl být úzkou cestou, ale nevěnoval jsem mu pozornost a řekl si, že už se možná začínají projevovat vidiny, které ke Špacíru patří. Škoda. Další chyba. Šel jsem tedy dál se skupinou a hledal značku. Samozřejmě značka nikde. Pomalu to začali zjišťovat i ti přede mnou. Vytáhli mapu a jeden se vydal kus dopředu. Cesta, na které jsme byli vedla podél hranice CHKO, což byla taky správná trasa, avšak na Makytu by to bylo dost klikaté a zbytečně dlouhé. Červená vedla o trochu výš – nalevo od naší cesty. Hned jsem ze sebe vykuckal, že jsem tam možná viděl něco jako rozcestí, a tak jsme se vrátili. Samozřejmě tam bylo. Taková úzká cestička do lesa. A ostatní už po ní šli. Tak to bylo podruhé. Už nikdy víc!!! Snad:) I přesto toto další zdržení jsme se přece jenom zdárně blížili k Makytě. Zbýval už jen šílený kopec, kde se místy používaly všechny čtyři končetiny a pak se před námi vyjevilo nádherné dřevěné posezení s unikátní výstavou flašek – vrchol Makyty. Tam jsme si na chvilku odpočinuli. Dal jsem si horalku, kousek loveckého a přezul si tlusté ponožky a kochal se východem slunce. Nádhera. Bylo kolem půl páté a někdo říkal, že čas máme skvělý. Porozesílal jsem informační sms o mém postupu a mrkl na Motora. Ten se opět rozhodl přezout, ale jeden zkušený několikanásobný Špacírník – Zdeňa:) – mu poradil, ať si dá spíš tenisky, jestli má. A tak se řídil jeho radou – radou, kterou jsem neslyšel, takže jsem si to stále ládoval v pohorách, ale v poho. Navrhl jsem Motorovi, že by bylo dobré kdybychom se z Makyty připojili ke Zdeňkovi a jeho sestře, abychom mohli ten Špacír zdárně dokončit a pyšnit se titulem „Lezúně“. Motor souhlasil, a tak jsme vyrazili s nima. Připojil se ještě Jarda, který byl s námi u obou našich pochybeních, takže už jsme byli docela sehraní:) Pod Makytou jsme se stavili u studánky, nabrali potřebné tekutiny a vyšli směrem k dalšímu záchytnému bodu – Kohútce.
Za světla se šlo mnohem líp a ještě k tomu se zkušeným člověkem – co víc si přát. Vypadalo to, že nejhorší část máme za sebou…což byl však jen další omyl. Brzo jsme se dostali do Papájského sedla – takový exotický název spíš ráje, že? Ale on po sedle většinou následuje menší či větší kopeček. Tentokrát to byl ten větší. Ale sil bylo dost a zdárně se tam vyšplhala celá naše skupinka. Vidina Kohútky a chaty, která tam byla se zvětšovala a motivovala k neuvěřitelným výkonům – teda aspoň mě. Sice měla být otevřená až od devíti, ale říkali jsme si, že jednou do roka by mohli udělat výjimku…a taky udělali:) Během cesty se odtrhl Zdeňa a jeho sestra, kteří nasadili vyšší tempo a já hecoval Motora a Jardu a snažil se je rozveselit pár vtipy. On ten Motorův batoh byl fakt síla, ale jeho hrdost mu nedovolovala, abych mu s ním pomohl a rozhodl se, že si své břímě ponese svým tempem sám. No a Jardovi se začalo trošku ozývat koleno, takže to bylo docela zajímavé. Po úseku, který mi uběhl docela rychle se před námi najednou objevila první chata, pak další a přímo před námi se klikatila cesta na kopeček, kde byla velká chata. Po cestě se pohybovaly barevné bundy a ty úplně nahoře zabočovaly do velké chaty. S úsměvem jsem přidal a už se nemohl dočkat odpočinku ve vyhřáté chatě. A hlavně teplé polévky, na kterou mě Zdeňa navnadil! Před chatou jsem viděl pár postávajících špacírníků, a tak jsem se zhrozil a zeptal, jestli je otevřeno. Souhlasně pokývali hlavami a mě se oddechlo. Nedočkavě jsem vtrhl dovnitř, pohledem našel Zdeňu a mašíroval si to za ním ke stolu – odložit věci – a pak k baru si objednat. Špacírnické menu bylo jasné – kyselica s chlebem a kofola:) Já jsem teda trošku kazil partu a dal si svůj oblíbený čaj s mlékem;o) Usedl jsem ke stolu a už jsme rozebírali mapu a jak nám to hezky jde a to naše odhodlání to vše ujít bylo převeliké. Ani jsme se nenadáli a už se před nás servírovala kyselica s chlebíkem – nádherný pohled..a ta chuť!!! Na povzbuzení dokonalé. V nohách jsme měli zhruba tři desítky kilometrů a bylo nějak po sedmé. Zdeňa konstatoval, že v půl osmé vyráží dál, takže pokud chceme jít s nima, tak můžeme. Souhlasil jsem, dojedl polévku, dopil čajík, rozhodně se přezul z pohor do tenisek a domluvil se s Motorem, že bych rád valil s nima. On vyrukoval, že si půjde svým vlastním tempem a šak ať si valím jak chci. Ven jsme vyšli společně a taky se společně zděsili. Pršelo! Nééé!!! Přišla nejhorší část Špacíru. No nic. Nasadili jsme pláštěnky (já si pochvaloval mé rozhodnutí vzít ji s sebou:) a vyrazili kupředu – na Malý a Velký Javorník.
Hned v úvodu cesty jsem zhodnotil svůj geniální nápad přezout se do tenisek, ale už nebyl čas ani místo se přezout zpět, a tak jsem šel v nich – aspoň se mi šlo líp – i když to po několika minutách trošku více čvachtalo:) Výstup na Malý Javorník byl docela drsný, ale déšť nás ještě tak moc nevysílil a já doufal, že přestane. Motor a Jarda se začali opožďovat a šli si svým vlastním tempem, a tak jsem si povídal a hecoval se jen se Zdeňou a jeho sestřičkou. S nima jsem poznal i první příznaky halucinací – Zdeňa mě zastavil a ukazoval mi takový seschlý keřík a že mu to připadá jako zajíc nebo malá srnka. S úsměvem jsem se na něj podíval a on pochopil. Začal se vykecávat, že z takové blízky si je jistý, že to je teda jako keř, ale předtím.. No, snad se to nezhorší:) Malý Javorník jsme nakonec zdárně zdolali a jelikož jsme kochání se krajinou v dešti zavrhli jako nevhodný naší situaci a přírodním podmínkám, pokračovali jsme dál. Jediné, čím jsme se kochali byly lány borůvek podél cesty a naše představa o tom, jak to tady bude vypadat za pár měsíců. Jak bychom se krásně vyvalili do měkoučké trávy, sluníčko by nás krásně šimralo do tváře a mi ze všech stran konzumovali ty kulaté dobrůtky. Ano, opravdu bujná představivost, že? Mezitím jsme se plahočili promočení od pasu dolů a ještě jsme nebyli ani v půlce. Z ničeho nic mě Zdeňa zastavil a řekl, že má dobrou zprávu. Pokynul mi dopředu a já uviděl takový vyšší pahorek – docela blízko. Že by Velký Javorník? Parťák souhlasně přikývl a tím mi vykouzlil krásný úsměv na rtech:) I přes to počasí to šlo dobře. S chutí jsem si dal další tatranku na posílení a zrychlil krok. Šlo se hezky po hřebeni a žádné velké kopce – mnohem lepší cesta než na Malý Javorník, ale i tak. Déšť stále neustával…a ani to na to nevypadalo:( Vytoužený vrchol se stále přibližoval a já se těšil, až zdolám další metu. Už zbývalo pár stovek metrů. Pak desítek. A už jsem byl nahoře. Hned za mnou zbytek družinky. Rozhlédl jsem se kolem a hledal nějaký rozcestník, abych věděl jak daleko je to na další bod Špacíru. Jenže ejhle – nikde nic. Nechápavě jsem se otočil na Zdeňu, ten se usmál a zamumlal něco o tom, že je tady takových hezkých kopců a že když si už myslíš, že jsi na vrcholu, tak se objeví další a pak další a tak dál:) A udělal krok směrem k dalšímu vrcholu – nezajímaje se o můj výraz. Nakonec se ale přece jen otočil a řekl, že ten další už bude určitě Velký Javorník. No moc mě nepřesvědčil. Ale cesta byla celkem v pohodě a během ní jsem zapřemýšlel o smyslu celého Špacíru a zvažoval možnosti. Dám – nedám? Toť otázka. Mám na to? Je to o vůli, ale dobrovolně se zničit – že bych byl až takový blázen? Snad kdyby nepršelo. Ale jsem tady poprvé a dát to hned první ročník – to by byl skutečně úspěch! Ale zase to tu vůbec neznám a nevím, co mě ještě čeká. A jít někde v noci v dešti poslední úsek – no nevím. Nakonec jsem se rozhodl. Přiblížil jsem se ke Zdeňovi a řekl mu, že mám dobrou zprávu. Se zvědavostí se na mě podíval a zeptal, jestli snad přestává pršet. Odpověděl jsem, že ne, že něco mnohem lepšího – rozhodl jsem se dojít Špacír až do konce!!! Tak se na mě s lítostí podíval a řekl, že opravdu nevím, do čeho jdu. A že uvidíme o kus dál. Vesele jsem odvětil, že vím, že teď zrovna mám chuť to dojít, ale že možná ještě změním názor, ale hlavní je, že teď CHCI jít a jít a jít! A šli jsme. Ten druhý kopec před námi už opravdu byl Velký Javorník, a tak se mi nálada jenom zlepšila. Ani jsme se nezastavovali a šli dál. Čas nás hnal a Zdeňa chtěl dojít aspoň na Bumbálku a tam bychom se rozhodli kam dál. Z Javorníku byl hned sešup dolů ke Kasárnám. Tam jsme byli hned a u rozcestníku jsme potkali další dva Špacírníky – blázny, kteří také ještě pokračovali dál. Všimli jsme si také známek civilizace – rozestavěná budova a u ní dvě auta. Přišlo malé pokušení, ale bylo fakt jen malé…a hned jsem jej zavrhl. Našli jsme suché místo a já se rozhodl přezout ponožky. Sundal jsem dva páry promočených a nasadil jeden pár suchých. Pohory a jedny suché ponožky jsem si šetřil až bude nejhůř. Při přezouvání kolem nás procházeli rozliční tvorové a my se jim snažili posunkama a slabikováním sdělit slova MÍR a LÁSKA. Nevím, ze které byli planety, ale dívali se na nás trošku nepochopeně. Proto jsme začali mluvit o Zemi – jako modré kouli, o lidském druhu a tak. Tvorové se však zděsili a hnali se dál, aniž by se rozloučili. Však mi je doženeme, rozhodli jsme s úsměvem a vyšli na další úsek cesty.
Posílen suchými ponožkami, které vydrželi tak pět minut, jsme si to mašírovali směr Bumbálka – ano tam, jak je ta hrozná obsluha v té turistické chatě. To jsem se dozvěděl ze Špacírovského průvodce – velmi užitečný:) Cesta byla hrozná. Pršet nepřestávalo a já nějak začínal ztrácet pojem o čase a nechával se vést Zdeňou. Blátivé kopečky se nám snažily, co nejvíc znepříjemnit cestu a vyjeté koleje od traktorů byly plné vody a každý pevně vypadající kousek bláta se mohl probořit i o půl metru. A aby toho nebylo málo, tak na mě z lesa pořád čuměli nějací lidé. Stáli snad každých deset metrů. Někteří byli malí – jiní velcí. Už z dálky na mě mávali, avšak vždycky, když jsem se přiblížil, tak se schovali za strom a už se neobjevili. Po důkladném obejítí prvních stromů jsem se na to vykašlal a ignoroval je. Nejdrzejší byl ale čundrák s batohem, který na mě čekal půlce cestě do takového nehezkého kopce. Pršelo a on si tam seděl na zemi a sledoval pohyb dole. Zdeňa byl kousek za mnou, ale asi se o něj nezajímal. Zrychlil jsem, abych si odpočinul vedle něj a prohodil pár slov a snad jen jednou jsem mrkl. A jak to dopadlo? Byl pryč! Prostě ten musel frčet – to nebylo možné. Buď se vypařil anebo… došel jsem k onomu záhadnému místu a našel tam pařez. Ne moc vysoký, ale byl takový zajímavý – dvoubarevný. A pak mi konečně začínalo svítat. Sdělil jsem své pocity Zdeňkovi a čekal slova stylu – ále, neboj nejsi blázen, oni tu určitě byli, já ti věřím, a tak. Ale on na to jen, že to je normální, že si zvyknu! Ano, pomalu jsem začínal chápat, co je Špacír zač – a to jsem byl teprve v půlce. Nejen síla fyzické stránky ale i té psychické je velmi důležitá. A hlavně neztrácet dobrou náladu. Proto jsem se snažil vykládat vtipy a rozmlouvat s oběma mými kolegy. Občas to bylo velmi těžké, ale snaha byla. Pomalu jsme se trmáceli z kopce do kopce a déšť nás stále sužoval. K Bumbálce to bylo už relativně kousek – ještě Makovský průsmyk a pak další meta. Jak jsme se ale přibližovali zjistil jsem, že je pár faktorů, které nám cestu dál nedoporučují. Za prvé – déšť. Kdyby to aspoň vypadalo, že přestane, tak by nám naše mokré věci cestou dál uschly, ale takhle? Trpěla hlavně kolena, o které se ledově promočené kalhoty neustále otíraly a voda natekla do bot skrz nohavice a ponožky. Takže to byla spíš chůze po vodě než zemi. Pak také čas – bylo něco před 13.00 a my jsme měli něco přes 50 km za sebou, tzn. že bychom museli zrychlit(i když se ke konci spíš zpomaluje) a pak riskovat chůzi v noci a za deště posledním úsekem, který je údajně také dost drsný a ztratit se tam není problém. Také Zdeňova sestra byla zmožená – ale šak takový výkon, jaký podala – to jsem čuměl, opravdu čest. A do toho já se svým egem. Ještě v pátek ráno těsně před Špacírem jsem se rozhodoval jestli jet. Jeden můj kamarád mi totiž vzkazoval ať tam nejezdím, že se zbytečně zhuntuju a pak nebudu moct běhat a tak. Proto se mi vidina úspěšného konce Špacíru vzdalovala stále více. Nechtěl jsem dál pokračovat sám. Nohy v mých botách se změnily v utopence a jen jsem čekal, až se objeví první puchýř a praskne. Taky jsem jim dával hezky zabrat, ale ještě něco by snesly:) Zdeňa říkal, že jedna z posledních možností, jak se dostat z téhle divočiny, je Makovský průsmyk. Pak už je to víceméně o tom to dojít celé, protože se tam nikdo na pomoc rychlo nedostane. A trávit tam noc? Ne, děkuji. Tady právě byla chyba, kterou jsem udělal na začátku – neopsal jsem si odjezdy autobusů z míst po trase. Kdybych to udělal, zjistil bych, že ze Soláně se dá taky hezky dostat a možná bych došel až tam. Ale bohužel. Má šílenější část tentokrát ustoupila a v koutku si spokojeně mnula ruce, že mě aspoň přemluvila jet na Špacír. Došli jsme ještě kousek až skoro k Makovskému průsmyku a u něj to střihli na asfaltku po níž se proháněli železní oři. Naše pouť tedy skončila po cca 55km za 13 hodin. Docela dost, ale „Lezúň“ se ze mě nestal:(
Po chvilce nám dokonce někdo zastavil. A hned dvě auta! Jela spolu, jak jsme posléze zjistili, až do Karlovic. Paní za volantem říkala, že taky jezdívala na čundry a jak viděla, že čundrák stopuje, tak si řekla, že na tom musíme být asi dost špatně a zastavila:) Vyhodila nás kousek od nádraží, my hezky poděkovali, pozvali na příští Špacír a s úsměvem se rozloučili. Na autobusové zastávce jsme zjistili, že bus nám jede, co nevidět a taky jsem se sešli s dalšíma dvoma špacírníkama. Po nastoupení do autobusu jsme se nemohli neusmát, když jsme uviděli další známé tváře:) A tak to pokračovalo i na dalších zastávkách – stále další špácírnické obličeje – zničené, ale i usměvavé, když spatřily, že mezi Plazúňama nejsou sami;o) Vzpomněl jsem si na Motora, kde asi skončil., tak jsem mu zavolal a sdělil naši pozici a situaci. Můj návrh – řídit se stejně jako my – přijal hned, a tak jsem se jen modlil, aby mu zastavilo nějaké auto a nemusel do Karlovic pěšky (hmm..no nakonec musel:)
Asi nejhorší část cesty byla ze vsetínského nádraží do klubovny. Svaly ztuhly a já nemohl vstát. A když jsem nakonec vstal – chodil jsem opravdu jako kačer:) No prostě sranda. Ke konci jsem to ale rozchodil a ještě si z hecu dal se Zdeňů závěrečný sprint ke klubovně. Tam jsme ulevili svým drahým nožkám a po jejich důkladném umytí jsme se šli nadlábnout pořádné porce kyselice!
K večeru jsem se informoval o Lezúňoch a kdosi říkal, že dva kluci, kteří jeli celou trasu na kole, byli stíháni jedním pěším Špacírníkem – a to až na Třeštík do asi 10:00!!!! Jako nikdo nevěděl o koho jde, ale vypadalo to na útok na rekord! Všichni byli zvědaví. V 17.24 se vše objasnilo. Nový rekordman Špacíru se objevil ve dveřích a i já se přidal ke gratulacím. Vypadal svěže a moc dlouho se nezdržel. Říkal něco o sněžnicích a Severním pólu, tak nevím;o) Později přišel další úspěšný špacírník měl nohy tak zafačované obvazem, že jsem se bál podívat, co je pod ním. Pomalu sundával obvaz a vykládal, jak si dal pět ibuprofenů a panáka slivovice na to a jak šel Vsetínem tři hodiny! Zamyslel se a řekl, že příště už si taťkovy boty radši brát nebude:) Místo šlapek měl dvě podivně bíle svraštělé cosi, co se rozhodně nedalo identifikovat jako kůže. No v tu chvíli jsem nelitoval, že jsem to neušel, protože mé nožky byly bez puchýře:))
Později pak přicházeli další – Lezúni aj Plazúni. Plazúně jsem plně chápal a Lezúně obdivoval a čím víc jich bylo, tím víc jsem si říkal, že jsem to přece jen mohl zkusit. Pozdě bycha honit. O to víc se budu snažit příští rok! A to si pište, že přijedu, protože Špacír je prostě Špacír. Kdo nezažil, nepochopí. Proto vám všem přeju, abyste pochopili a příští rok přijeli na tu bláznivou akci jménem Špacír! :)
Max
Ještě jsem zapomněl poděkovat pár lidičkám, bez kterých bych si Špacír neužil:) Takže v první řadě to je Koloběžka, díky které jsem se dozvěděl o Motorovi a též mě i vyhecovala – díky! Pak taky díky Motorovi, který mi dělal společnost – fakt supr kluk! Těším se na příští rok:) No a samozřejmě Zdeňovi – za jeho ukecanost a zkušenosti;o)