CO JSME VLASTNĚ ZAČ?
Jsme takový oddíl nadšenců pro věci týkající se přírody, turistiky a ještě mnoha zajímavých činností, které určitě mnoho z vás nezná.
My, jako oddíl, se snažíme žít podle takových idejí, které posilují tělo i mysl. Některé ideály jsme převzali od Junáka, jiné od Woodcraftu (Lesní moudrosti), ale spíše se snažíme řídit podle Woodcraftu (indiánský styl).
Náš oddíl je takový smíšený (kluci i holky dohromady). Tvoří ho hromada malých Scarabáků a několik starších kamarádů, kteří je vedou. A aby se nezapomnělo, tak máme úplně prima šéfa, teda hlavního vedoucího – Sněhuru. Je to takový týpek který všechno umí, všechno zná a je prostě prima. Scházíme se pravidelně každý týden ve stejnou dobu na stejném místě – „u mlýna“ a pak společně odcházíme do klubovny, která je nedaleko kulturního domu. Klubovna je, abych nekecal, dost dobrá neboli špicézní, útulná a vleze se do ní celý oddíl. Oddílovou klubovnu ale nevyužíváme po celý rok. Chodíme do ní hlavně při hodně škaredém počasí a v zimě – to je tam nejútulněji, jinak se snažíme chodit co nejvíc ven do přírody.
No a teď přejdu k tomu nejdůležitějšímu „tož z kama sme?“ Jsme ze Strážnice na jižní Moravě. Je tu krásně, ale i přesto jezdíme na tábory na valašsko kde je taková divočina, která malým indiánům docela svědčí.
No, když se děcka celý rok snaží, tak za odměnu jedou na tábor a není to ledajaký tábor, je to indiánský tábor. Na tábor nemůže jet každý. Než se vyjede tak je vhodné naučit se spoustu věcí které jsou nutné na přežití (smích).
Kromě tábora jezdíme také na jiné akce. Mezi jednu z nejoblíbenějších patří „zahajovačka“ neboli také zahajovací výprava. Kdo to zažil má vzpomínky ještě na hodně dlouhou dobu. Také jezdíme v průběhu roku i na jiné výpravy a akce do našeho okolí.
1.Schůzka
se konala v sobotu. Sešlo se nás asi 16 děcek. Rozdělili jsme se do čtyř skupin a vyšli k židovskému hřbitovu. Tam byla zpráva napsaná tajným písmem. Potom jsme se vydali po šipkách, které byly nakresleny křídou, do parku. U některých šipek byla napsána zpráva s úkolem. Na konci trasy jsme se setkali s indiánem, který měl smlouvu. Ve smlouvě bylo napsáno, že se náš oddíl bude jmenovat SCARABEUS, že musíme chránit přírodu, a pravidelně chodit na schůzky. Na důkaz toho jsme se všichni podepsali na smlouvu a dostali přívěšky, které bychom měli pravidelně nosit do Scarabu.
Tak toto je zápis z mého hodně starého deníku, který jsem vyhrabal nevím kde, takže je ten popis hodně hrubý, dále se nachází článek, který byl uveřejněn ve farním časopise „Na Cestu“.
Přátelé,
někdy na přelomu července a srpna jsme se opět vydali na tábor. Na Scarabácký tábor. Je to vlastně vyvrcholení celoroční práce v našem oddíle. Jak jistě víte, náš indiánský oddíl se schází každou sobotu a trávíme spolu celé odpoledne (někdy i večer). Někdy taky jezdíme na výpravy do světa, např. na zahajovačku jezdíme na Vojšické lúky, které jsou dokonalým místem pro naše táboření, několikrát jsme také byli i na Graubnerce a na dalších pětihvězdičkových chatách poblíž Radějovského impéria. Ale teď konečně něco o táboře. Letos jsme slavili velké jubileum, které jsme vlastně ani vůbec neslavili. Byl to náš již pátý Scarabácký tábor. V minulosti jsme vždycky jezdili na nějakou chatu, ale letos jsme se vydali na stanový tábor. Pravý a nefalšovaný podsaďák, který měli postavený skauti a skautky z Lidečka. Tábor se rozkládal v krásném údolí nedaleko Valašských Klobouků, kde je nádherná příroda a tolik zvířat, zejména krav a býků. No prostě dokonalé. Nejradši bych vám popsal celý tábor den po dni, ale to by bylo na hodně dlouhý román, sice byste si fakt moc dobře početli, ale tady zkusím shrnout jenom program jednoho dne.
Každé ráno nás budil zvuk tamtamu do nového dne. To měl na svědomí vedoucí dne. Pak následovala rozcvička – jedna z nejoblíbenějších částí programu. Nejlepší byla asi ta po čínsku, kterou vedla Rudy. Pak se šlo umýt a napapat. Po posilnění jsme obodovali uklizené – neuklizené stany a pak konečně vyvěsili naši – Scarabáckou a českou vlajku na stožár a zahájili den zaseknutím sekery (do špalku). Potom už mohl začít náš program s hrami a úkoly, mezi kterým byl oběd. Vařila nám opravdu dobrá kuchařka, protože jsme nedostali běhavku. Po siestě pokračoval program až do večera. Poté následovala večeře (opět jsme se přecpávali) a táborák. Romantický večer při praskání ohně a zvuku (ne)rozladěných kytar. Dřív než se šlo spát, jsme ještě sdělali vlajku, pomodlili se, zazpívali večerku a popřáli si dobrou noc. A pak už mohly začít noční hlídky, které hlídaly celý tábor a ještě k tomu tři vlajky. O nočních přepadech, které jsme zažili, se radši zmiňovat nebudu, protože některé byly hodně drastické.
Tak, a to bude zkráceně všechno k našemu táboru a jestli bych ho měl nějak zhodnotit jako vedoucí, tak jedině na výbornou, protože když se nás Sněhura ptal, jestli bychom chtěli být na takovém táboře jako děti, tak jsme všichni odpověděli „ANO.“
Jo a pršelo nám jenom jednou!!!
Berťák