Tak jsem se dočkal a své zážitky ze zahajovačky, s touhou podělit se o ně, sepsal také Krulda:
Věřím že když si mou úvahu, no spíš mé vyprávění přečtete, vyvolá ve vás buď mnoho krásných zážitků z chvil ztrávených v krásné společnosti těch nejlepších přátel, nebo touhu také poznat něco tak úžasného.
Toho dne se mi mé probouzení zdálo mnohem snazší než obvykle. Jsem totiž zastánce že když se ráno vydatně nenasnídám a nevzpamatuji se z probuzení radši přijdu do vzdělávacího ústavu pozdě. Ten den tomu bylo však jinak.
Z postele jsem vyskočil bez rozmýšlení, no možná i pro to že sem si zapomněl nastavit budík, ale především protože jsem se jako i ostatní nevýslovně těšil na další scarabáckou výpravu. Vzal jsem tedy svou krosnu, plnou jídla a spacáku a vyrazil jsem na nádraží. Tam jsem byl ihned obklopen spoustou kamarádů. Poté co jsem se dozvěděl několik exkluzivních drbů a poté co má levá ruka dostala šok v podobě velkého se přivítání se všemi přítomnými scarábáky jsem musel otráveně zaplatit dotěrné Elišce potřebnou částku za výpravu. Pak už se ale v zatáčce objevil autobus. To však bylo podle našeho očekávání, ale to že byl plný, nikdo nevystupoval a s naší početnou družinou chtěla nastoupit i skupina lidí s několika obrovskými kufry už nikoho ani v nejhorším snu nenapadlo! Ale nakonec po hlasitém hromování milého pana řidiče a v autobuse sedících, stále se nás na něco vyptávajících tetiček, jsme se do autobusu nasoukali. V jedné z mnohých strážnických zastávek „Radějov centrum“ se do autobusu vmáčkl ještě Lachtan a byli jsme kompletní.
Na Lučině jsme vystoupili a odtud jsme se vydali po svých až k chatě. To už byl čas oběda, a my nechali všeho vybalování a pustili jsme se do řízků, biftečků, a takových podobných výpravových samozřejmostí. Jen ten nejodvážnější-Bobík-zůstal při své/bráchové námi všemi velmi obdivované vojenské bojové dávce potravin. Zatímco např. My jedli řízek a čerstvý chleba, on vepřové maso s mrkví či pikantní rizoto a podobně. Jelikož jsem byl s Bobíkem už předem pověřen důležitým úkolem, a to nachystat hlavní hru, vydali jsme se ji se Sněhurovou pomocí nachystat, zatímco si ostatní chystali pelechy. Asi za hodinku jsme se vrátili a začala největší letošní hadráková řežba. Pravidla a průběh, naší doufám super hry, vám popisovat nebudu. To byste museli u počálu sedět další hodinu a to byste si zkazili očíčka. Omlouvám se těm co si mou úvahu vytiskly:)
Když jsme se šíleně unavení a plní nových zážitků a dojmů vrátili do chaty, už nás tam čekal otec Jiří. Po sv. zpovědi jsme všechny své radosti svěřili Bohu a společně prožili tradiční zahajovačkovou mši, všechno to bylo zvěčněno bolavou rukou lachtanovou v níž byla svěřena farní kamera.
Ukrutně se ochladilo, toš jsme sa všecí oblékli do toho nejteplejšího co jsme měli a pomohli Martinovi rozdělat oheň. Nad ním jsme si opekli špekáčky, kabanos, slaninu, klobásky a mnohé další opět samozřejmosti. Nevím jak ,asi náhodou, ale dostala se nám do rukou kytara a zpěvníky. Proto jsem se se Zpěváčkem přidal k Olinovi a Čírce a začali jsme „zpívat“ (naší prioritou byly tzv. „békačky“) Někdo by mohl namítnout že mu naše zpívání rvalo uši, ale my jsme byli spokojení a to bylo v tu chvíli hlavní.
Opravdu velmi krásným západem slunce a vlkovým udílením orlího pera jsme zakončili první den našeho putování. Jo a nesmím zapomenout na to, že jsme dočetli Koralinu (o čem nyní píšu vědí jen zasvěcení scarabové, proto se jich na tuhle fantasticky čtivou knihu zeptejte). Přes tuto mrazivou noc několik nejodvážnějších (teď mě tak napadá- Byli opravdu odvážní?) zůstalo spát venku pod širým nebem. Ráno jsem se probudil o něco dřív a šel jsem k močovníku. Byl jsem však mile překvapen, nemyslím však to, že jsem málem zakopl o Monteho zababůlaného ve spacáku pod břízkou, ale tu krásu ranní právě se probouzející přírody. Kopce kolem mne byly zahaleny mlžným oparem, kterým se však úspěšně prodíralo slunce, což mně naplnilo energií a dobrou náladou, jenž mi vystačila na celý zbytek dne.
Jakmile se všichni probudili a posnídali chleby s vojenskou marmeládou, medem, sýrem a v neposlední řadě popelem, vydali jsme se s plnými krosnami opět na cestu. Tato cesta byla ovšem velmi smutnější než ta první cesta, jelikož po celou dobu cesty panovala nesmírně chmurná nálada z konce naší zahajovačky. Ale na druhou stranu jsme byli plni dojmů a zážitků.
(Prosím nemějte mi za zlé pravopis či slohové chyby, čeština totiž není mým koníčkem a navíc, nikdo není dokonalý, no nemám pravdu?) ..... Krulda
Tak a je tu pár pěkných slov o zahajovačce. Čekal jsem, že tím vyvoleným bude Krulda, ale mile mně překvapil jeden človíček a ne poprvé. Díky!
Snad jen jedno přání bych ještě měl – prosím nehleďte na pravopisné chyby ;o) ..... A teď už jen čtěte!
Nastalo to.
Už několik dní předem jsem pociťoval takové divné napětí v celém těle. Každý člověk-scarabák, ze kterým jsem mluvil, tak by mohl potvrdit, že takové „těšení se“ prožívá taky.
Odjezd naší velkolepé družiny se časoval kolem 9:47 středoevropského času, ale z důvodů kapacitních jsme měli nepatrné zpoždění. Slovy se nedá popsat jak jsme se vlasně mohli dostat do tak „malého autobusu“. Snad výstižnější bude následující obrázek.
Tak co. Každý si může udělat o našem cestování svůj obrázek. No řeknu Vám. Pokaždé když někdo vystupoval tak musel skoro celý oddíl vystoupit. Ale i tyto drobné trampoty se zajisté vryly do podvědomí mylých Scarabáků a zajisté jen tak hned nevyšumí z jejich srdcí.
Ňo, přijely jsme na Lučinu a vydali se na cestu jenž podstupujeme každým rokem, a každým rokem je něčím jiná, probíhají na ní uplně jiné příběhy nežli v letech minulých. Ano, každým rokem jsme o něco starší a život nám utíká pod rukama jako rosa stéká po stéblech trav.
Po příchodu na chatu na Vojšických lůkách, jsme se vybalili, nachystali věci potřebné k tomu abychom večer mohli v klidu usnout, a věnovali se činnosti kterou nalezneme nejenom u scarabáku-chytání lelků. Až sa nasbíralo dřevo na oheň, tak se začalo dít něco podivného. Přišel za mnou Krulda a povídá „chceš hrát?“ a já mu na to"ano" . a tak…..ale nebudu předbíhat. Najednou se svolal nástup a jak už to bývá na zahajovačce, tak se započala hrát „velkolepá hra“. Děcka se během okamžiku převtělili do rolí dobyvatelů aztéckých chrámů. /Kruldo musím Tě pochválit, tak promyšlenou hru jsem už dlouho nehrál, abych nezapomněl tak chválím i Boba/. Pokud bych ty dvě hodiny, ve které jsme tu hru hráli mel shrnout do jedné věty tak bych se možná zmohnul na jedno slovo" fajnové" . O hře nebudu psát, na to jsou a budou jiní.
Odpoledne, jak už to bývá byla mše svatá, kterou po dlouhém časovém období odsoužil Strážnický farář P.Jiří
Po Mši, dle tradice, vzplanul oheň a nad ohněm vůně lahodně se opékajících buřtů, klobásů a slaniny, ještě teď si vybavuje můj žaludek tu krásu.
Během té doby co se opékalo se slunce nepozorovaně schovávalo za obzor, a slečna Den uvolnila místo gentlemanovi v černém. Pan měsíc přicházel na scénu a někdo to vyfotil. A jak se tak pan měsíc hlásil do svých nebeských držav tak se pomalinku aniž by si toho moc lidiček nevšímalo, schylovalo k obřadům. K tomu k čemu se schylovalo také přišlo. Sněhura se objevil s jeho obřadní holí. Vyhlásil první udílení orlích per v tomto roce(vlk si poctivě vydobil jedno z jeho nejcenějčích per). Dále se také udělovali šátky a v neposlední řadě jak jest dáno v nepsaných tradicích scarabáků se pálili jména. Tedy toho času pouze jedno jméno, do řad „spálených“ vstoupila Muška. Čímž jí pro její rozhodnutí vzdávám hold. Tu noc neobyčejně svítily hvězdy. A já si uvědomil, že nejsme všichni. Chyběla nám tu Janek a také Rudohlávek. Bylo takové jiné, bez nich. A pevně doufám, že na nás nezapoměli a zajisté si nenechají ujít další akci. Opravdu je to super být Scarabákem a jezdit na akce. A hvězdy padaly a svítily a lidičky se pomalu pomalounku odebíraly do svých pelíšků. I já šel spát – pod strom.
Ráno jsem se probudil. Není nad neskonalé ranní probuzení z promrzlým tělem pod hlavou. A aby to nebylo jen tak, tak jsem nenašel boty tam kde jsem je večer nechal. Načež jsem je mým bystrým zrakem (4 dioptrije)objevil na okolních stromech.
Po krásném probuzení nastalo docela nepopulární balení. A odjezd…
O tom se mi nechce psát protože na mě jde smutno.
A tak Scarabáci prožily další nezapomenutelné zážitky které mohou zažít i jiné děti. Nezáleží na věku na zájmech. Záleží jen na přátelství a chuti do života . tak zdar ..... Olin
