,,Milí přátelé, když jsem posledně navštívil Ameriku dozvěděl jsem se o záhadných Dvouhlavcích, kteří žijí na severu a jedí lidské maso, a tak jsem se rozhodl, že se do Kanady vrátím a budu po nich pátrat.“
Tímto dopisem nás dobrodruh Ludvík Bruk, který si říká Luwik, vyzval, abychom se s ním vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu na sever Kanady, abychom spolu s ním objasnili záhadu Dvouhlavců. Ze strážnického letiště jsme přiletěli až do kanadského Toronta a odtud už jsme se vydali pěšky na sever k Aškimegům. Po cestě jsme narazili na starého indiánského řezbáře Bobřího Zuba, který nám poskytl přístřeší a úkryt před vlky a kterému jsme do jeho nového totemu vydobyli nad totemovými přízraky úlomek Slunce. Starý Indián nám pak jako projev vděčnosti daroval sošku dobrého bůžka Whasuky, který nás ochraňoval při nebezpečné cestě na sever. Po cestě se nám ji pokusili několikrát ukradnout, ale naštěstí to vždy dopadlo dobře. Po velké námaze jsme se konečně dostali k Aškimegům, jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že Dvouhlaví jsou vlastně jen Eskymácké ženy, které nosí své děti v rancích na zádech! Eskymáci nám však toto zklamání vynahradili – mohli jsme s nimi prožít určitý čas v jejich vesnici, kde nás přijali mezi sebe. Stále více nám však vrtalo hlavou, proč všichni tak touží po našem vyřezávaném panáčkovi, a tak jsme se od Eskymáků vydali zpět na jih, do srubu Bobřího Zuba. Bobří Zub nás již očekával a velmi se nám smál, když jsme mu vyprávěli o našem zklamání z Dvouhlavců, dobře totiž věděl, jak to s nimi skutečně je. Když ale došlo na Whasuku nápadně zvážněl a pověděl nám starý příběh o Dětech hor a jejich pokladu, o tom, jak jej ukryly před zlými lidmi a cestu k němu střeží dobrý bůžek Whasuka. Abychom zabránili nenechavcům najít cestu k pokladu, rozhodli jsme se spolu s Bobřím Zubem, že naše sošky zakopeme, tak, aby je nikdo nenašel. A tak se taky stalo, poslední den naší výpravy jsme se vydali najít místo vybrané Bobřím Zubem, místo, kde jsme hluboko pod zem ukryly Strážce pokladu Dětí hor. Zpátky do České Republiky jsme se vrátili s dobrým pocitem, že odkaz Dětí hor zůstane neporušen díky Luwikovi, ale i díky nám, kteří jsme mu celou cestu pomáhali zvládnout.